Zdraví má dvě složky: tělesnou a duchovní

Následující alarmující informace jsou určeny zejména upřímně věřícím lidem. Nepocházejí z filosofií, ani náboženských tradic. Jsou převzaté výhradně z nejstarší a nejpřekládanější knihy na světě, ze Stvořitelova Dopisu lidstvu, ve kterém najdeme jeho nádherný původní plán s člověkem a popis smyslu lidského života. Stvořitel je nepředstavitelně inteligentní láskyplná bytost. Ve své lásce se proto rozhodl, že svou vesmírnou neviditelnou nehmotnou duchovní rodinu rozšíří o dalšího člena o hmotného člověka. Tak se objevila planeta Země vhodná k obydlení a na ní člověk tak dokonalý, aby mohl žit věčně a nemusel nikdy zemřít. Věčný život bez umírání by měl smysl, pokud by veškeré lidské jednání bylo motivováno nesobeckou láskou ke Stvořiteli, i k ostatním lidem. Jako důkaz toho, že lásku nelze nařídit, ani zakázat, protože musí vycházet z čistého upřímného srdce, člověk dostal možnost uvědomovat si sám sebe, rozumět tomu proč jsme tady, využívat daru svobodné vůle, víry a svědomí, aby lásku, city a smysl pro krásno mohl předávat dál. Tyto dary nemohly vzniknout evolucí náhodných vývojových změn koloběhu života z první bakterie, jak tomu věří nevěřící. Nepředstavitelná složitost programového vybavení řídícího aparátu buňky vylučuje jakoukoliv možnost náhodného vývoje.  To je v souladu se základním přírodním zákonem entropie, že všechno v přírodě, o co se nepečuje, podléhá rozkladu. Podle dopisu lidstvu Stvořitele se, jako každý jiný živý pozemský tvor, i člověk „stal živým tvorem, živou duší“ (Bible 1.Mojžíšova 2:7 KB, NS). Člověk nemá nesmrtelnou duši, která po smrti opouští tělo. Člověk je duše stvořená k věčnému životu na zemi. Stvořený člověk nedostal dvě schopnosti. Úspěšně si vládnout sám sobě a rozlišovat co je pro člověka dobré a co špatné.

Matematický pohled. Zdraví si můžeme představit jako bod na zdravotní ploše, který má dva průměty podobně jako komplexní čísla. Průmět bodu zdraví na vodorovnou materialistickou horizontálu znázorňuje hodnotu fyzického zdraví. Průmět na druhou kolmou duchovní vertikálu odpovídá duchovnímu zdraví. Zdravý člověk potřebuje obě složky. Tělesnou i duchovní. Horizontálu i vertikálu. Základem fyzického zdraví je zdravá životospráva. Základem duchovního zdraví je pravidelný příjem duchovní výživy. Duchovní výživa je založená na pokojném myšlenkovém i citovém zažívání informací o původu člověka, o smyslu jeho existence a na trvalém poznávání našeho Stvořitele. Pokud chceme zůstat duchovně zdraví, musíme se podle toho chovat, jednat a žít a dávat tak najevo, že našeho Stvořitele máme v úctě a milujeme ho jako svého Otce.

Duchovní člověk musí, podobně jako tělesný člověk, nejdříve narodit. Pak musí duchovně růst, až do duchovní dospělosti a zralosti. Duchovní potřeby do nás Stvořitel vložil již při stvoření k podobě svého obrazu.

Duchovní výživa duchovního člověka se v mnohém podobá výživě tělesné. I duchovní výživa, ať už v tištěné nebo v podobě kulturních a duchovních představení a směrů, může být zdravá a výživná, ale také duchovně nezdravá nebo zkažená. Aby se duchovní člověk mohl duchovně zdravě rozvíjet, potřebuje podobně jako malé dítě přijímat nejdříve základní duchovní poznání, duchovní „mléko“. Jakmile pominou dětské duchovní rysy, duchovně dospělý člověk začíná hluboce přemýšlet, uvažovat a rozjímat o našem Stvořiteli, podobně jako to dělal například apoštol Pavel - opakem meditace.

Tělesnou i duchovní podvýživou můžeme trpět i u bohatě prostřeného stolu. Podobně jako nezdravá jídla vedou k civilizačním nemocem, tak i nezdravá duchovní výživa může vést k duchovním nemocem. Pro ochranu tělesného zdraví potřebujeme vydávat fyzickou námahu. Pro ochranu duchovního zdraví potřebujeme posilovat svou víru duchovní námahou. Jinak se dostaví duchovní slabost, necitlivé svědomí a duchovní civilizační nemoci. Duchovní člověk rozeznává trojí duchovní nebezpečí.

Duchovní člověk dobře rozumí důsledkům snahy lidí vládnout si sami sobě a určovat co je pro člověk dobré a špatné. Určovat co je pro člověka dobré a co ne, je právo našeho Stvořitele jako milujícího Otce svých dětí. Svým prvním dětem to Otec vysvětlil hned na začátku. V jejich vlastním zájmu jim zakázal překročit ochrannou bariéru, za kterou je prostor neslučitelný s věčným životem. Tuto ochrannou bariéru vytvořil zákazem ovoce symbolického „stromu poznání dobrého a špatného“. Svým postojem k tomuto zákazu tak lidé dostali možnost uznat právo jejich Otce na poslušnost. Poslušnost, ne ze strachu, z povinnosti nebo ze zvyku, nebo „něco za něco“, ale z nezištné lásky k němu jako k milujícímu rodiči. Jinak by každé konání mohlo časem zevšednět a věčný život by tak ztratil smysl. Proč? Co by nastalo?

Pokud by lidé tento zákaz přestoupili, znamenalo by to, že si zvolili vlastní duchovní cestu, na které svého Otce už nepotřebují. Ocitli by se tak v nebezpečném, život ohrožujícím prostředí. Asi jako kdyby domácí ovce utekly z ochranné bariéry starostlivého pastýře do divoké přírody mezi vlky. Původní význam slova hřích je „minutí se cílem“. Věčný život člověka by se tak minul cílem. Lidé by byli hříšní, časem by museli zemřít a vrátit se do chemických prvků země, odkud byli vzati.

Duchovní člověk chápe, že věčný život neznamená automaticky nesmrtelnost. Když se v neviditelné vesmírné duchovní rodině objevili pozemští hmotní lidé, mohli se věčně radovat z toho, že nad nimi bdí jejich Otec. Nemuseli nikdy zemřít, pokud by se sami neodpojili od jeho zdroje života. V Dopisu lidstvu proto nacházíme hlavní horizontální a vertikální zásadu věčného života: „Člověk bude žít nejen z chleba, ale z každého slova, které vychází Jehovovými ústy“ (Matouš 4:4 překlad NS).

Duchovní člověk rozumí třetí nejvážnější věci. Na scéně se objevil jeden z neviditelných mocných duchovních tvorů, stvořených již dříve, pověřený dohledem nad lidmi. Tento tvor nijak neskrýval svou touhu, aby lidé uctívali jeho místo Otce. Naopak, tuto špatnou touhu ještě rozvinul. Představoval si, jak budoucí vládu nad lidstvem uchvátí podlým způsobem pro sebe. K prvním lidem promluvil z duchovní sféry jakoby lidským hlasem a Stvořitele očernil jako lháře. Vyřkl smrtonosnou lež, že člověk Boha nepotřebuje: „Bůh ví“, že když zakázané ovoce pojíte, „nezemřete smrtí … a budete jako Bůh“ (1. Mojžíšova 3:4,5 Bible Kralická). To znamenalo, že když zákaz neposlechnete, nic se nestane. Boha už nebudete potřebovat, protože si budete sami svobodně rozhodovat, co je pro vás dobré a špatné jako Bůh. Místo smrti, kterou vidíte u zvířat, nezemřete, ale budete nesmrtelní jako on. Bůh to ví, ale protože vás nemá rád, tak vám to zatajil.

Z původně věrného duchovního tvora se tak stal vražedný odpůrce (hebrejsky Satanas) a pomlouvač (řecky Diabolos). Česky Satan a Ďábel. Tento neviditelný duchovní tvor nastražil past, do které se lidé nechali chytit a zákaz přestoupili. Genialita této pomluvy v podobě nauky o nesmrtelné duši ovlivňuje dodnes všechna náboženství. A teď se vžijme do pocitů láskyplného milujícího Otce. Před celým vesmírem byl pomluven jako lhář. Jeho svaté jméno tak bylo pošpiněno, znesvěceno.

Stvořitel začal okamžitě jednat a ihned připravil záchranný plán svého projektu se zemí a lidmi a očištění svého jména. Tak byl zahájen časově náročný symbolický soudní proces, jehož průběh Stvořitel nechal postupně zapisovat do Dopisu lidstvu. Tento soudní proces dokáže, kdo má pravdu. Jestli má pravdu Satan se svou nabídkou „svobodného“ a „šťastného“ života nezávislého na Otci. Tento dopis byl dokončený v prvním století našeho letopočtu, má přes 1000 stránek a je známý pod názvem Bible. Zde se dočteme, které svědky Bůh k soudu zve a jakým způsobem dojde k odhalení pravdy. Čteme tam předpovědi, v jakém pořadí se budou střídat světové velmoci, do jakých konců lidstvo dospěje na své cestě nezávislosti a jak bude v dnešní době zdevastovaná země obnovena.

V den kdy první lidé ztratili možnost žít věčně, byly zablokovány jejich fyziologické mechanizmy věčného života. V lidském organizmu začala působit konstantní složka stárnutí. V první polovině života během bouřlivého vývoje organizmu se složka stárnutí téměř neuplatňuje. Ve druhé polovině života se fyzický vývoj člověka zastavuje a složka stárnutí vrací člověka pomalu zpět dolů, do atomů prachu zemské půdy stejně jako zvířata. Tak to bylo slíbeno. Nikoli nahoru do nebeských výšin, jak bylo zalháno. Viz Poznámka o znovuzrození.

První dva nevěrní lidé, živí tvorové neboli živé duše, tak museli zemřít takzvanou „druhou smrti“ ze které není návratu. Podle Bible „druhá smrt“ není chytře vymyšlený výdělečný zlatý důl věčných pekelných muk. Návrat k životu už z ní nikdy není možný. Návrat je však možný pro ty, kdo zemřeli kvůli dědičné vině našich prvních prarodičů „první smrtí“. Z první smrti je možné znovu opět ožít znovustvořením, vzkříšením k pozemskému životu podobným postupem, jakým byl stvořen první člověk. U Boha se proto neshromažďují nesmrtelné duše, ale pouze informační kopie zemřelých lidí, připravených ke vzkříšení. Vzkříšení lidé se pak v budoucnu mohou setkat se svými milovanými zemřelými a spolu se radovat ze života. Tak, jak to Stvořitel původně naplánoval a pro radost z naděje slíbil ve svém Dopisu.

Duchovní člověk chápe, že „první“ a „druhá smrt“ se v ničem neliší. Smrt je to vždy. Potíž je v tom, že kdo nezemřel do „první smrti“, zůstane mrtvý navždy ve „druhé smrti“.

V přicházejícím novém světě bude první smrt, neboli všeobecný hrob lidstva, postupně vyprázdněn vzkříšením. Hřbitovy budou vyklizeny a první smrt přestane existovat. „Druhá smrt“ zde bude stále. Pokud v novém světě dál někdo zemře, pak již pouze „druhou smrtí“, která je vyhrazena rostlinám, zvířatům, a všem nepolepšitelným rušitelům pořádku mírumilovné Boží rodiny. „První“, ani „druhá smrt“ nepálí a nebolí. Mrtvému již nemůže ublížit. Nemůže nic cítit, protože je mrtvý. Bolí to, že „druhá smrt“ je věčná…

Satan moc dobře ví, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že člověk je stvořená živá duše, živý tvor. Z neviditelného pozadí inteligentně ovládá celý svět lidstva po celou dobu jeho existence. Nejen on, ale i další nevěrné duchovní bytosti, démoni se umí proměnit v „anděla světla“, aby dokázali, že život po smrti pokračuje. Jsou to oni, kdo stojí za nadpřirozenými optickými i zvukovými úkazy a přeludy, a za posmrtným strašením například na starých hradech a zámcích. To oni vydávají hlasy zemřelých. To oni připomínají informace o minulých životech, stojí za novodobými zázraky a zneužívají dosud neprobádané skryté schopnosti lidského těla. To oni stojí za okultními projevy spiritismu, démonismu, esoterismu, genderizmu, za uzdravováním vírou a za předpovídáním budoucnosti.

Duchovní člověk vnímá, jak tento mocný geniální, vychytralý vražedný „anděl světla“, „ten zlý“ a jeho démoni svádějí lidstvo, aby nevěřilo Božím slibům o plánech se zemí. Pozornost většiny věřících od hlavního námětu Bible Satan odlákal nabízením zázraků v návaznosti na stovky různých náboženství, víry v posmrtný život v nebi s bohem, na nirvánu, a strachu z pekelných muk. Lidem nabídl natolik nabouranou duchovní „vertikálu“, že mnoho „věřících“ nevidí nic závadného ani na evoluční teorii.

„Ten zlý“ umí oslepit člověka duchovní tmou. Tělesní Lidé se pak mohou domnívat, že je osvítil svatý duch. Většina věřících pokládá první tři kapitoly Dopisu lidstvu jen za legendu! „První kapitoly Bible nesmíte brát doslova, protože to je jen literární vyjádření tehdejší doby“, prohlásil kardinál Vlk.

Bible to je jako nějaký paralelní vesmír, do kterého lze proniknout „červí dírou“ jejích prvních kapitol. Tato „červí díra“, to je začátek červené nitě prvních kapitol táhnoucí se celou knihou od první do poslední stránky. První kapitoly Bible je možné přirovnat ke hřbetu knihy, který k sobě váže všechny ostatní stránky.

Zbylí věřící tvoří menšinu. Vědí, že v původním stvořitelském plánu se zemí se s žádným posmrtným životem nepočítalo. A v tom je právě ten největší problém upřímné pravé víry a duchovního zdraví. Mnozí „věřící“ lidé dokonce věří, že Satan není duchovní osoba. Nanejvýš jen koncentrované zlo v člověku. Mesiáš, Král vlády nebeského Božího království, je pro mnoho věřících jen miminko v jesličkách, nanejvýš jeden z proroků. Často věří, že ani Bůh není osoba, ale jen všeobecný vesmírný princip. Říkají, „bůh mě osvítil, takže já vlastně ani věřit nemusím, protože já vím. Vím, že bůh je ve mně, že je mou součástí, proto musím poznávat hlavně sebe, své ego“, jinak bych musel uznat, že bůh je osoba (Paul Brunton). Význam Bible tak poklesl až na úroveň jiných zajímavých knih.Tento duchovní výron víry je jistě chvályhodný, ale to je pouze začátek cesty prozření k duchovnímu zdraví a věčnému pozemskému životu místo dnešního pomalého umírání. Jak bylo již řečeno, cílem duchovního člověka není pomalé umírání, ale žít s touhou milovat Boha, uctívat ho z lásky k němu a žít věčně zde na zemi.

Protože Stvořitel člověka je osoba i jeho syn je osoba, má Otec své jedinečné osobní jméno a Syn má také své jedinečné osobní jméno. Univerzální síla, Boží duch jméno nemá. Stvořitel komunikuje prostřednictvím Božího Ducha s každým jednotlivým člověkem prostřednictvím modlitby, skrze prostředníka, dnes velekněze, svého Syna a Mesiáše, neboli skrze Krista.

Všechno to má jeden háček. Bible, jako Dopis lidstvu je sice nejrozšířenější, nejstarší a nejpřekládanější knihou na světě, ale její význam skrývá „poklička“ nánosu prachu kritických pomluv, polopravd a přehlížení kontextu. Utkvělé představy o původu Bible jsou v rozporu s prohlášením pisatelů Bible, že oni sami nejsou autory, ale jen pisateli, protože je při psaní vedl svým duchem skutečný autor, samotný Stvořitel. Jeden z důkazů „pokličky“ je upalování odvážných překladatelů Bible s výtiskem překladu na krku politickými duchovními přestaviteli středověkého křesťanstva. Tyto překlady pro ně byly nebezpečné jako kacířské knihy, kterým laičtí věřící nemají co rozumět.

Stvořitel se postaral, aby se jeho poselství uchovalo do dnešní doby. Dokládají to tisíce nalezených opisů Bible a jejích částí. Například po objevu Kumránských svitků to potvrdily palcové titulky v tehdejších novinách. „Zklamání vědy“. „Nic nového“. „Nalezené opisy textů Bible souhlasí s dnešními překlady až na drobné gramatické odchylky“.

Delegovaní spolupracovníci Království věnují mimořádné úsilí oznamování příchodu Království obyvatelům celé země. Konec špatnosti na zemi bude tak rychlý jako „tsunami“ tisíců, desetitisíců neviditelných duchovních bytostí, jež „spláchne“ z celé země původce nespravedlnosti a lidi „kteří ničí zemi“, ty co nejsou pro Boží království. Jsou to takzvaní „kozli“. „Ovce“, jsou naopak popsány nikoli jako bezúhonní lidé, ale jako ti, kdo podporují Boží království a jeho vládní program. Ti budou převedeni na novou zemi.

Nedozírná cena Bible je v jejím návodu, co musí pro záchranu udělat ovce. Kam se postavit, aby nás to nesmetlo do „druhé smrti“? Protože se tentokrát nejedná o vodu, „postavit se“ neznamená záchranu na kopci nebo na nějaké námořní či kosmické lodi nebo hluboko v podzemí. Záchrana spočívá v duchovní činnosti, která označí člověka pro přežití tak viditelně, jako zárubně dveří natřené beránčí krví při odchodu Izraelitů z egyptského otroctví.

K odvádění pozornosti od tohoto návodu k záchraně slouží také spiritizmus, démonizmus a genderizmus vytlačující rodinu na okraj společnosti jako přežitek. Nebezpečné je také zneužívání daru uspokojující práce, která zabírá volný čas potřebný pro zdravý duchovní růst. Marné jsou také snahy zastavit šíření zprávy o příchodu Boží vlády pomluvami, dezinformacemi, strachem a pronásledováním dobrovolných spolupracovníků Království, jakož i zdůrazňování jejich lidských chyb podobně jako tomu bylo u křesťanů v prvním století, označovaných již tehdy jako sekta.

Poznámka ke znovuzrození. Stvořitel již dávno svěřil vládu nebeského Království svému prvorozenému vzkříšenému neviditelnému Synu. Jeho připravovanou vládu nad zemí průběžně doplňuje sám Otec věrnými  jednotlivci z lidstva. Pouze za tímto účelem Stvořitel školí vybrané lidi jako spoluvládce vlády nebeského Království, aby vládli s Mesiášem z nebe a dokončili Boží záměr se zemí. Výběr členů vlády dosud stále probíhá. Bude brzy ukončen a „zapečetěn“. Toto je jediný význam znovuzrození, které nemělo být nikdy použito. Myšlenka „znovuzrození“ se zneužívá jako „důkaz“ spásy v nebi. To by pak ale nebylo na zemi komu vládnout a původní Boží záměr se zemí by neměl smysl. Tisíciletá vláda Božího Království začne vládnout krátkou celosvětovou očistnou selektivní armagedonskou bitvou proti lidským vládám neboli „dnem soudu“. Účelem armagedonského „dne soudu“ nebude zničení, ale záchrana lidstva a života na zemi.

Až skončí tisíciletá obnova země, milující Král a Velekněz, Boží syn, Mesiáš, česky Kristus, předá očištěnou zemi a dočasně svěřenou vládu království nad zemí zpět do rukou svého všemohoucího Otce. Soudní proces bude ukončen. Nevinní budou osvobozeni a viníci se ocitnou ve „druhé smrti“ stejně jako Adam s Evou. Dál už nebude potřebný žádný další král, ani velekněz, ani jiný prostředník mezi člověkem a Bohem. Všechny potřebné složky nutné pro věčný život budou obnoveny a složka stárnutí bude zablokována. Všichni lidé budou dobře poučeni o důležitosti lásky a důsledcích sobecké neposlušnosti Otce. Na konci už budou všichni lidé stejně dokonalí jako Adam. Zřejmě budou opět hovořit se svým Otcem napřímo bez prostředníka jako v rajské zahradě Eden. Ohnutá „vertikála“ bude narovnaná. Modlitba „Otče náš“ o posvěcení, očištění Otcova jména a příchodu jeho Království bude vyslyšena. Kruh původního láskyplného Božího záměru se zemí a člověkem, se tak uzavře. Tak praví písmo a tak tomu rozumí duchovně zdravý člověk.

Více informací rubrika KONTAKT                        revidováno  30.7.2024